František Voborný a Vladimír Jentschke – život na motorkách

František Voborný a Vladimír Jentschke – život na motorkách

Autor článku: / Zvěřejněno: 10. května 2018
„Pojmem motorkář či motorkářka se nejčastěji rozumí majitel motocyklu a současně člověk, pro kterého je motocykl koníčkem. Často má tento fakt i vliv na životní styl, hodnotový žebříček a postoje, jež jsou pro mnoho motorkářů podobné či společné. Motorkáři jezdí individuálně, i v organizovaných skupinách. Mohou se členit do motorkářských klubů a účastnit se společných srazů a vyjížděk. Motorkář se většinou ještě ztotožňuje s některým z motorkářských stylů, k němuž se hlásí především vlastnictvím určitého typu motocyklu a dále i motocyklovým oblečením.“ Tak prý charakterizuje tyto pojmy Wikipedie, řekl nám jeden ze dvou níže zpovídaných Vláďa.

Pánové, co právě u Vás rozhodlo o tom, že motorka bude jednou z Vašich celoživotních lásek?

Vláďa: Na motorkách jsem začal jezdit kolem 15 let a začátky byly samozřejmě na Jawách do 50cm3. Vůbec první byl Pařez (Jawa 555), který jsem zdědil po starším bráchovi. Jezdili jsme s klukama po vesnici a okolí. Přes léto jsme občas vyjeli i na letní kino do Pastvin. Stav silnice z Těchonína, odkud pocházím, zkratkou plnou děr do Pastvin jsme znali nazpaměť, takže nebyl velký problém projet ji večer zpět bez světla, protože mi praskla žárovka a jinou jsem samozřejmě s sebou neměl. Následně jsem díky strejdovi koupil Jawu 50 Pionýr, kterou mi dal technicky a motoricky do pořádku a druhý strejda mi na ni nastříkal všechny plechy. Jezdil jsem na ní do Žamberka do školy i na dílny do učiliště OEZ Letohrad. V tu dobu byl novinkou Mustang, který celkem pěkně uháněl a tak jsem si ho od kamaráda půjčil právě do Letohradu. Musel jsem trochu zamachrovat, tak jsem po dílnách vzal na Mustanga kamaráda s tím, že ho svezu na náměstí k autobusu. Vyjeli jsme svižně z brány učiliště a protože byl vyšší váhové kategorie, tak hned na nájezdu na hlavní silnici jsme se zhoupli, Mustang šel na zadní, pak zase zpět na obě kola a díky jeho váze se opět zhoupnul na zadní a pak už jsme se jen váleli na silnici. Kamarád měl nové rifle, tak je měl hned s dírou na koleně, což je dnes moderní, ale v tu dobu z toho žádnou radost neměl. Já jsem rovnal stupačku a v dalších dnech pak sháněl nové zpětné zrcátko, abych motorku vrátil majiteli v pořádku.

František: Motorky mne hypnotizovaly již od mých školních let. Začalo to asi ve čtvrté třídě, kdy jsem domů přitáhl ze smetiště rám, kola a pár dalších dílů ze staré Jawy „kývačky“ s představou stavby motokrosové motorky. To mi můj otec později rozmluvil a díly odvezl pryč. Později asi ve dvanácti letech jsem se naučil jezdit na tátově „pionýru“ – Jawě Mustang, ve čtrnácti na jeho služební Čezetě 175 (otec pracoval na lesní správě). To už byl poslední krůček k tomu, abych si pořídil něco vlastního.

 

V počátcích Vaší motorkářské kariéry to asi ještě nebylo o vysněných silných strojích. Co všechno jste postupně vystřídali?

Vláďa: V 18 letech jsem si dělal řidičák na auto a k tomu jsem současně řešil i řidičák už na dospělou motorku. Netrvalo to dlouho a spolužák prodával vyšlechtěnou Jawu 350 i s Pavem 41 (přívěsný vozík). To bylo jiný kafe, radius výletů se hned zvětšil. Jezdil jsem s ní na průmku do Rychnova nad Kněžnou a samozřejmě i na rande. Přes léto to bylo super, protože jsem se nemusel domlouvat s rodiči na půjčování auta. Pár krajnic jsem s ní vymetl, ale nejhorší bylo, když se moje slečna snažila do zatáčky vyrovnávat náklon na druhou stranu. Bylo to tak tak, že jsme neskončili v příkopu. Rychle přišla vojna a po ní jsem si tu slečnu vzal za ženu a nastaly úplně jiné starosti. Jawu 350 i s Pavem jsem prodal a koupil za ní Simsona S51 Enduro, s kterým jsem celoročně jezdil po práci na stavbu bytovky. Po čtyřech letech jsem ho prodal a měl jsem vklad na nákup prvního auta, protože čtyři lidi se špatně přepravují na motorce.

František: Měl jsem Jawy „pařez“, „pionýr“, „kývačku“ 175, 250, Jawu 90 a nakonec soutěžní speciál pro Šestidenní – Jawu 250 „Tramvaj“ na které se dalo dobře blbnout. A někdy to byl opravdu adrenalin. Vzpomínám na jeden výlet na Pastvinskou přehradu, kam jsme s kamarády vyrazili až za tmy. „Trošku“ více jsem to rozjel, mašina ale slabě svítila a proto jsem přehlédl poměrně ostrou zatáčku. Projel jsem ji rovně a skončil v kotrmelcích v kukuřičném poli. Bez baterky, pouze po hmatu jsem  za pomoci kamarádů po hmatu nějak sesbíral rozházené věci z batohu i  části motorky. Když jsme inkriominované místo ráno přijeli zkontrolovat, vypadalo opravdu jakoby tudy projel kombajn. Ale jako vždy naštěstí všechn o dobře dopadlo.Bohužel provozní náklady byly vysoké, vzhledem k tehdejší výši platů, narozením mé nejstarší dcery a absenci řidičského oprávnění (řídil jsem se pravidlem, že na řidičák motorka nejezdí) šlo motorkaření „k ledu“.

 

Takže malé děti, starost o rodinu, nedostatek financí Vás na chvíli v této zálibě přibrzdil. Kdy jste zjistili, že Vaší velkou touhou je vrátit se do jedné stopy?

Vláďa: Zhruba před třinácti roky jsme se s kamarádem Jirkou shodli na tom, že by bylo dobré pořídit nějakou motorku a tak jsme to také provedli. Vzhledem k jeho fyzickým možnostem jsme zvolili obsah 125cm3 a jeli ji koupit. Prodavač se sice trochu cukal, že musí motorku nejdříve připravit a máme si přijet až druhý den, ale přesvědčili jsme ho a za tři hodiny už  Jirka ujížděl k domovu. Bohužel si ji moc neužil – v garáži mám na památku jeho přilbu. Motorku jsem prodal a přes určité výhrady manželky pořídil mírně jetou Súzu (Suzuki SV650S). Se Súzou jsme už dělali delší vyjížďky a začal jsem jezdit už i na motosrazy v okolí. V tu dobu nám ještě i děvčata mávala. Kolikrát jsem si říkal, kdybych u nich zastavil a sundal přilbu, asi by se dost divily, že už nejsem žádný mladý sokol. Párkrát mě Súza potahala i shodila, ale vždy se to obešlo bez větších potíží. Vždycky jsem měl, a tím trpí snad všichni motorkáři, nejdříve starost co je s motorkou a pak jsem se začal sám prohlížet a případně kurýrovat.Motorek je na trhu spousta a tak jsem došel k názoru, že je potřeba vyzkoušet i jiné pohodlnější modely. Vyhrála to Honda NT700V Deuville, které díky její černé barvě říkám černoška. Vyzkoušel jsem i pár jiných modelů, které dle fotek vypadaly lákavě, ale sedl jsem na černošku a bylo jasno. . Letos v květnu to už budou krásný dva roky, co spolu jezdíme.

František: Po nějaké době, kdy jsem nejezdil, se mi začalo stýskat, ale bylo mi jasné, že bez řidičáku už riskovat nebudu a tak jsem si ho udělal. Během jeho absolvování jsem si si pořídil pro začátek Enduro Suzuki Big 750, poté Hondu NC 700X a nakonec  BMW R 1200GS Adventure, kterou mám doposud.

 

Kdyby se někdo, kdo motorkám nerozumí (třeba já) naivně zeptal, co na tom vlastně máte, co byste odpověděli?

Vláďa: Proč  jezdím na motorce? Pro ten krásný relax, pohodu, požitek z pohodové jízdy, intenzivnější vnímání okolí, přírody, vůní i pachů, tepla i chladu. Pro poznávání nových lidí na vyjížďkách, pumpách, motorestech, kde se stavujeme na jídlo a pití. Pro krásně propocený trička, když v létě stojím v koloně před kruháčem a hlavně pro ten krásný pocit, když se vrátím ze zajímavé vyjížďky zpátky domů v pořádku.

František: . Na motorce jezdím velmi rád, je to takový čistič hlavy, člověk se krásně odreaguje od starostí všedních dnů. A účelem jízdy na motorce není jen nejpřímější přesun z bodu A do bodu B. Člověk vnímá jízdu všemi smysly, cítíte vítr, všechny okolní vůně, splynete s mašinou v jeden celek a stáváte se její součástí.

 

Máte nějakou svoji oblíbenou trasu, která je Vaší „srdcovkou“?

Vláďa:  Z práce jsem to často vzal domů „nablížkou“ přes Tatenice, Hoštejn a dál na Zábřeh, Červenou Vodu a Suchý Vrch. Další krásné vyjížďky byly přes Žamberk do  Kunvaldu, dál na Bartošovice v Orlických horách do Neratova a zpět přes Zemskou bránu do Pastvin. Vloni  za mnou přijel na motorce na návštěvu kamarád s manželkou z Moravy, tak jsme si projeli tu krásnou trasu plnou zatáček právě na Zemskou bránu, Neratov, Šerlich, Deštnou a zpět na Žamberk a byli z toho maximálně nadšeni. Máme tu krásný kraj a máme co nabídnout.

František: Mám rád  především silnice, kde je více zatáček a jsou tudíž  technicky náročnější. Máme štěstí, že žijeme v podhůří Orlických hor, kde o tyto silnice není nouze a mojí favoritkou je trasa Mladkov – Zemská brána – Rokytnice – Pastviny.

 

Máte nějaké „fortellácké“ motorkářské plány?

Vláďa: Rádi bychom na začátku sezóny opravdu uspořádali fortelláckou vyjížďku pro všechny zájemce – motorkáře. Pokud by kdokoliv měl nějaký nápad a námět na trasu, stavte se za námi a nějak to společně dáme dohromady.

František: Opravdu mě potěšilo, když jsem zjistil, kolik je ve fortellu motorkářů, tak jen doufám, že se nám podaří uskutečnit třeba jen normální společnou sobotní vyjížďku…

|2018-09-04T08:52:59+00:0010. května 2018|