Jiří Dostálek – Ke kolu mě přivedl syn

Jiří Dostálek – Ke kolu mě přivedl syn

Autor článku: / Zvěřejněno: 16. listopadu 2018
Seřizovač střediska 300 Jirka Dostálek sice samozřejmě seděl na kole už jako kluk, ale jak sám říká, „nijak zvlášť ho to nebralo“. K tomu, že se kolo stalo jeho celoživotní láskou a koníčkem, ho prý přivedl až syn.

Jirko, ve většině rodin učí jezdit na kole táta syna. U vás to opravdu bylo naopak?

Ne úplně, syna jsem samozřejmě naučil jezdit já, ale jeho to začalo velmi bavit. Když mu bylo tak deset, dvanáct let, vyhrával všelijaké školní závody, dařilo se mu a já jsem ho v tom podporoval a jezdil s ním. Koupil jsem si lepší kolo a opravdu se i ze mě začal stávat cyklista. Věnovali jsme se silniční cyklistice, po dvou letech tréninku jsme už běžně jezdili i 150 kilometrové vzdálenosti.

Nechyběla Ti větší parta a větší výzvy?

Trošku ano, syn vyhrával a já jsem si jezdil jen tak. Ale někdy koncem 90. let jsem se dal dohromady s lanškrounskou partou amatérských jezdců, kteří si říkali Tou de bier a společně jsme začali jezdit amatérské závody Moravského poháru. V té době jsem jezdil za sezónu tak 10.000 km. Ale bylo to strašně časově náročné. Dařilo se mi absolvovat tak 20 závodů, což byla asi polovina těch pohárových, více se nedalo při normálním životě stihnout. A kluci postupně měli rodiny, jiné zájmy i povinnosti a tak se celá parta pomalu rozpadala.

A Tobě se nechtělo sedět doma u televize, že?

To mě fakt nebaví. Naštěstí se objevila jiná lanškrounská parta, jejíž součástí jsem doteď. Během týdne vyjíždíme většinou sami, o víkendech pořádáme společné vyjížďky a jednou ročně vyrážíme na týdenní tour po republice. Vytipujeme zajímavé místo, ubytujeme se a hvězdicovitě vyrážíme na cyklovýlety a poznáváme tak různé části naší vlasti. Jsou to zajímavá poznání a někdy ještě zajímavější setkání. Předloni jsme například byli na Českolipsku a zastavili jsme na oběd ve sklářské krčmě Lindava. Zde je možné nasát starobylou sklářskou atmosféru a být při tom, když sklo přímo vzniká. Vedoucí sklárny byl taky cyklista, dal se s námi do řeči a tak jsme se dozvěděli, že právě zde vyrábějí poháry pro Tour de France. Každý rok vyrobí tři kusy, dva odjedou do Francie a jeden náhradní zůstává na místě. Srdce každého cyklisty jistě pochopí, jaký to byl pro nás zážitek, když jsme se mohli každý s tímto pohárem vyfotit.

Pohár pro vítěze Tour de France v těch správných nohách! | Karlštejn

Tebe ovšem láska ke kolu zavedla i za naše severní hranice, to bylo jak?

Už si přesně nepamatuji, kde jsme tehdy potkali pracovnici městského úřadu Petru Brejšovou, taktéž vášnivou cyklistku. Vyprávěla nám, jak v družebním městě Lanškrouna, polském Dzierzoniówě, pořádají v květnu turistický pochod podobný Lanškrounské kopě. Pěších účastníků mají dost, ale rádi by nějak posílili cyklistickou část. A tak jsme od té doby každoročními účastníky této akce. Na prvním ročníku nás bylo celkem asi 20 (cca 10 Lanškrouňáků). Polští organizátoři nás vždy ubytují v krásném sportovním zařízení ve městě a hradí nám ubytování i stravování. My vyrazíme z Lanškrouna (cca 140 km), druhý den dáme cyklotúru (100 km) a další den zase 140 km nazpět. Vzhledem k tomu, že v polských Sovích horách nebývá v květnu úplně teplo, je to někdy trošku studené dobrodružství, už jsme zažili i to, že kvůli sněhu musel být pochod o týden posunut. A účast jsme opravdu zvedli, letos bylo na startu už přes dvě stě cyklistů.

Ty Tvoje rekreační vzdálenosti mi připadají dost náročné, nebyla by lepší lážo plážo vyjížďka kolem rybníků?

To ne, má oblíbená jednodenní vytrvalecká trasa je Praděd a zpět. Jenže pokud se mi podaří přemluvit někoho ke spolujízdě, tak většinou jen jednou☺. Občas se přidá syn, ale to je teréňák, takže na silnici zůstávám sám. Ale už to taky není jako dřív, letos mám za sezonu jen 5000 km.

U památníku v Lidicích

Ehm, to ujedu za měsíc taky, ale v Ivecu.
Jirko, díky za Tvou malou cyklistickou zpověď a ať Ti to ještě dlouho šlape!
Iva Červinková

|2018-11-16T06:42:38+00:0016. listopadu 2018|