Balkánem křížem kráž

Balkánem křížem kráž

Autor článku: / Zvěřejněno: 19. února 2019
Při plánování naší letošní dovolené padla volba na Černou Horu. Samozřejmě si nemyslím, že je to nějaká exotika nebo něco mimořádného, je to destinace pro každého snadno dostupná a příjemná. Jen bych se s Vámi chtěla několika vzpomínkami podělit o cestovatelská potěšení, která zažijete, když zvolíte trošku jiný model, než co nejrychlejší, nejlépe přes noc a non stop přesun k Jadranu. My jsme zastánci názoru, že i cesta může být cíl a každoročně se k moři couráme a také se vracíme několik dní. Zastavíme, kde nás napadne, nebo kde zahlédneme zajímavý objekt, ochutnáváme místní speciality v malých hospůdkách (to vám totiž nikdy all inclusiv v hotelu nenabídne) a po vzoru doktora Skružného z filmu Vesničko má, středisková se prostě kocháme… 

Trasy na jih mohou být různé. My jsme zvolili tu delší, ale zato horší přes Maďarsko, Bosnu a Hercegovinu až do černohorského Bečiči.

Maďarsko máme rádi už dlouho. Krásně opravené památky, všude pořádek a čistota. A naprosto bezkonkurenční kuchyně. Ve větších městech je to fajn, tam je většinou jídelníček i anglicky. My však raději volíme malé rybářské hospůdky v malých městech. Zcela škodolibě pozorujeme ostatní turisty, jak s jejich angličtinou jsou úplně stejně nahraní jako my, kteří jazyky neumíme. Nem tudom – nejfrekventovanější a skoro jediný výraz, který v maďarštině ovládáme. V malé vesničce u řeky Ráby si v jídelním lístku podle ceny vybíráme něco, co by mohlo být hlavní jídlo a objednáváme prstem zapíchnutým na příslušném řádku. Utěšuje nás věta, kterou manžel opakuje při každé příležitosti – tady nemůžeme udělat chybu. A opravdu nám přinesou dvě úžasné dobroty a nejvíc nás rozesměje, když číšník dvě různá jídla pantomimicky nabízí gestem –tak co je čí? No jak to asi máme vědět?

Po odpočinkovém válecím dnu v krásných maďarských termálních lázních Hárkány (voda tady je určitě ta nejléčivější na světě, protože zápach zkažených vajec vás provází doslova na každém kroku. V bazénech to trošku vyvětrá, ale ze sprchy teče čerstvá…strašné!) pokračujeme přes Bosnu a Hercegovinu. I tady volíme méně frekventované cesty, takže máme zcela autentické zážitky. Já při svých služebních cestách potkávám za volantem spoustu volů, ale tady jsou fakt krávy na silnici a i bez dopravních značek je naprosto jasné, kdo má přednost. Touareg je sice solidně opevněné auto, ale místní hovězí dámy mají navrch a my spořádaně čekáme, až nás pustí dál. Scenérie krajiny je úchvatná, projíždíme horami, v jejichž údolí fungují raftové kempy, horské řeky lákají k různým aktivitám. U silnice posedávají dědkové a prodávají med, medovinu a ovčí sýry, prostě idyla. Četné tunely vydlabané do vápence nevzbuzují příliš důvěry a ani jeden z nich není uvnitř osvětlen. Jsou sice většinou krátké, ale klaustrofobikům by se jistě nelíbily.

Stále se pohybujeme po vedlejších cestách. Už jsme v Černé Hoře a klikatými silničkami se blížíme k Budvě. Dopravní značky s omezením rychlosti 50, 60, 70 se střídají v tak krátkých intervalech, že naprosto ztratíme přehled. Zato místní policisté ho mají, zejména co se týče cizinců. Mimo obec, z kopce mi naměřili závratných 68 – ovšem byla tam padesátka, mají mě! Zhruba čtvrt hodinu, po kterou vypisují protokol, využívám k přemýšlení, kolik deci skvělého červeného Vranacu teď utopím v pokutě. No, pětatřicet euro, které mi nakonec napaří, mi ještě nepřipadá tak strašné. Náladu mi definitivně zkazí, až když pochopím, že pokutu v žádném případě nemohu zaplatit na místě. Policista mi zabavuje všechny doklady a je rád, že jsem to KONEČNĚ pochopila – musím sjet posledních 10 kilometrů do Budvy, najít poštu, zaplatit pokutu , přijít s potvrzením na policii a tam mi vrátí doklady. V turisty přeplněné Budvě, kde jsme nikdy nebyli, v sobotu v podvečer – prostě hračka. Samozřejmě si netroufám protestovat, raději už bych byla v našem krásném hotelu v Bečiči než v šatlavě. Zhruba po dvou hodinách akce úspěšně končí a večer na hotelu u toho dobrého Vranacu pročítám na internetu diskuse a zjišťuji, že je to oblíbená kratochvíle černohorských policistů. Ty méně šťastné pokutují nadvakrát, když při hledání pošty, na které by zaplatili pokutu, ještě špatně zaparkují, neboť město je neskutečně přeplněné. A zpětně jsem ráda, že jsem se nesnažila diskutovat, to je prý vždy draze zaplaceno.

Odpočinková část dovolené proběhla dle vám všem známých scénářů – moře, teplo, písek, slunce, výborné jídlo a pití, skvělé animační programy, které si zpestřujeme každovečerním hraním scrabble (prohrávám zhruba v poměru 1:8), prostě pohodička. Za zmínku stojí snad jen návštěva překrásného historického města Kotor, které nám připadá jako takové malé Benátky, objedeme slavnou Boku kotorskou a jen zpovzdálí si prohlížíme šílené zatáčky nad městem, které sem každoročně lákají tisíce motorkářů ( i fortelláků, jak jsme se posléze dozvěděli).

Uteče to jako voda a pomalu se vydáváme na zpáteční cestu, kterou jsme naplánovali pro změnu přes Chorvatsko. Vyhneme se turisty zaplaveným Plitvickým jezerům a nedaleko od nich strávíme příjemný den v městečku Slunj, kde je kouzelné údolí s malými vodopády, skanzen a kde se rovněž natáčely některé scény z Vinnetoua, což připomíná papírová maketa Rudého gentlemana v životní velikosti☺!.

Dále to bereme opět přes Maďarsko, abychom stihli ještě jedno halászlé (vyhlášená rybí polévka) v typické csárdě. Tady si neodpustím poslední vzpomínku. Můj manžel upřednostňuje turisty méně frekventované památky, jde mu zejména o historickou hodnotu, nikoliv turistický cirkus, jak říká. Často se tedy stává, že jsme někde úplně jediní zájemci o prohlídku. Zde padl los na nejzachovalejší románskou památku v Maďarsku – baziliku ve vesničce Ják. Pošklebuji se, že se tam zase budeme sami bát, ale když se blížíme k bazilice, vidíme úplně plné parkoviště. Manžel na mě vrhá vítězoslavný pohled, jako že konečně turisté ocenili opravdový historický poklad – ovšem jen do chvíle, než zjistíme, že hned vedle baziliky je škola a všechna auta patří učitelům – u baziliky jsme opravdu zase jen my. Ale když můj introvertní manžel u každého zmáčknutí spouště mnohokrát polohlasně zopakuje „To je paráda!“ , pochopím i já, že zřejmě vidím naprostý unikát☺!

Krásně jsem si zavzpomínala, doufám, že jsem Vás nenudila a závěrem jen malé doporučení pro ty, co ještě stále jezdí k moři non stop – přidejte si alespoň jeden den, zkuste se také někde zastavit, celý Balkán je úžasný na pohled a senzační na chuť, stojí to za to!

Iva Červinková

|2019-02-19T15:05:43+00:0019. února 2019|